Je v pořádku lhát v životopisu? Upřímná odpověď

Ta upřímná část: někdy to vyjde — a v tom je celý problém

Nebudeme si nic nalhávat. Odvážnější tvrzení vás může protáhnout přes filtr klíčových slov nebo zaujmout unaveného personalistu v těch šesti vteřinách, které vašemu životopisu věnuje. Krátkodobě se přehánění občas vyplatí — přesně proto to lidé pořád dělají.

Háček je v povaze té sázky. Výhra je malá: jeden pohovor, který byste klidně mohli dostat i tak. Prohra je velká a pomalá — stažená nabídka, potichu ukončená zkušební doba, pověst, která se šíří dál. Riskujete hodně, abyste získali málo, a to proti lidem, kteří spolu mluví.

Co se doopravdy stane, když vás přistihnou

Skoro nikdy to nevybuchne v dramatické scéně. Vyplave to potichu — telefonát kvůli referencím, ověření vzdělání nebo prověrka, tazatel, který náhodou používá přesně ten nástroj, jejž jste prý zvládali, data, která tak úplně nesedí.

• Nabídka je stažena — nebo hůř, vyhodí vás během zkušební doby, čímž vám zůstane krátká, trapná štace, kterou teď musíte vysvětlovat na každém dalším pohovoru.
• Recruiter, který vás poslal, vypadá před klientem špatně. Dal za vás své jméno; připravili jste ho o důvěryhodnost. Tu chybu už podruhé neudělá.
• Pokud jste mířili na jednu konkrétní firmu, nepřijdete jen o tuhle pozici — dostanete v jejich systému červený puntík a nejspíš jste zavřeli dveře i ke každému dalšímu týmu v té firmě.

Žádná z těch cen není jednorázová. Lež v životopisu je sázka, kde se ztráta nabaluje, protože lidé, kteří vás přistihnou, jsou propojení s těmi, kdo by vás zaměstnali příště.

Proč vás recruiterova důvěra provází dál

Když vás agenturní recruiter pošle ke klientovi, sází na vás vlastní pověst — na to, že jste opravdu ten, za koho se vydáváte. Když vás přistihnou, firma to recruiterovi řekne — pokaždé. Od té chvíle máte v jeho paměti jméno spojené s jedním trapným telefonátem. Přestane vás nabízet a klidně varuje i kolegy, se kterými sdílí stůl. Svět recruiterů je menší a víc si povídá, než zvenku vypadá.

Stejné je to i u interních náborářů. Nechte se přistihnout ve firmě, o kterou jste stáli, a máte tam interně červený puntík — a personalisté mezi firmami přecházejí a své vzpomínky si nesou s sebou. Cenu za lež nezaplatíte jednou u jednoho zaměstnavatele; prosákne i do místností, o kterých se ani nedozvíte, že se v nich o vás mluvilo.

Jdete po jedné firmě? Matematika je ještě horší

Pokud existuje konkrétní firma, ve které jste odhodlaní pracovat, je lhaní ta nejhorší možná sázka — protože ty dva způsoby, jak vás odmítnou, si nejsou rovny. Když vás odmítnou kvůli tomu, že na to ještě úplně nemáte, můžete se za rok vrátit s víc zkušenostmi; ty dveře zůstanou otevřené. Když vás odmítnou kvůli nepoctivosti, znovu se neotevřou. Stane se z toho poznámka v jejich náborovém systému a v pár hlavách a svou jedinou šanci u té firmy jste nejspíš spálili nadobro.

Ne každé „lhaní“ je totéž

Pomáhá oddělit skutečné lži od běžného řemesla psaní dobrého životopisu. Leží na škále a většina toho, čemu lidé nervózně říkají „lhaní“, je vlastně úplně v pohodě:

• Vyznění — to je prostě dobré psaní. Volba silných, ale přesných sloves, vypíchnutí nejlepších výsledků, vynechání nepodstatné práce. Tomu rozumný člověk neříká lhaní.
• Natahování — šedá zóna. „Vedl jsem“, když jste ve skutečnosti přispěli, „plynně“, když jste na konverzační úrovni, zaokrouhlení mlhavého čísla nahoru. Často to projde — a občas vás to klepne ve chvíli, kdy tazatel položí doplňující otázku, na kterou neumíte odpovědět.
• Fabrikování — to nedělejte. Metriky bez opory („zvýšil jsem tržby o 40 %“, k čemuž nikdy nedošlo), titul, který jste nikdy neměli, dovednost, kterou ve skutečnosti nepředvedete. Konkrétní, ověřitelné a zapamatovatelné přesně z těch špatných důvodů.
• Vymýšlení — konec kariéry. Práce, která se nestala, titul, který nemáte, zaměstnavatel, který vás nikdy neměl na výplatní pásce. Tahle tvrzení se ověřují úplně nejsnáz na světě a jsou to ta, která ukončují kariéry, ne jen žádosti.

Hranice, kterou stojí za to si nakreslit, je jednoduchá: každý řádek vašeho životopisu musí jít obhájit. Když ostrý tazatel řekne „pověz mi víc o těch 40 %“, měli byste mít po ruce skutečný příběh. Jestli byste si ho museli vymýšlet na místě, překročili jste ji.

Co dělat místo toho

Tady je to, co většině lidí uniká: lhát skoro nikdy nepotřebujete, protože pravdu téměř jistě prodáváte pod cenou. Skutečné trumfy bývají pohřbené pod výčtem povinností. Vytáhněte své opravdové úspěchy nahoru, dejte k nim poctivá čísla — i hrubý, obhajitelný údaj je lepší než vágní zodpovědnost — a životopis přizpůsobte tak, aby pravdivá verze působila na danou pozici jako jasná trefa. Když to uděláte dobře, je pravda přesvědčivější než lež a navíc si nikdy nemusíte pamatovat, co jste si vymysleli.